Koncem roku se stala hodně smutná událost, která bohužel patří k životu. Po posledním honu roku začal náš dlouholetý parťák Blekýs kulhat. Na první pohled banální záležitost, kterou většina páníčků řeší klidem, případně zaledováním kloubu. Bohužel se začal Blekýsův stav zhoršovat, rentgen byl negativní, odborník ortoped diagnostigoval flegmónu. Antibiotika, i když podávaná nitrožilně, nezabrala, Blekýs měl po předchozí léčbě sníženou imunitu. Navíc se přidaly problémy se zhoršující se funkcí ledvin a šelest na srdci. Nakonec se Blekýs přestal sám hýbat, přestal žrát, byl prakticky 24 hodin napojený na kapačku.
Jeho stav se do 28. 12. zhoršil natolik a byl již prakticky neřešitelný, že jsme se rozhodli jeho trápení neprodlužovat.
Můj názor je ten, že žádný tvor není rád sám, pejsků se to týká také. Eda byl od začátku Blekýsova onemocnění hodně nesvůj, neustále Blekýse opečovával, olizoval a snažil se ho nějak vyburcovat k jakékoliv činnosti. Marně.
Co teď? Měli jsme v plánu pořídit v létě štěně, aby ho Blekýs naučil lovecké řemeslo tak, jako to učil Edu. Naše smutná situace vyžadovala okamžité řešení. Zdeňka napadlo, že naše kamarádka Alenka z Black Avataru má doma vráceného rok a půl starého psa. Takže jsme si vsadili na dost nejistou kartu a 30. 12. jsme jeli i s Edou do Liptovské Teplé na Slovensko pro psa, který se jmenuje Dynamic Force Black Avatar a říkalo se mu Diesel.
První setkání Edy a Diesela proběhlo v pohnuté atmosféře. Eda byl rozhozený ze ztráty dlouholetého kamaráda a vůdce smečky, Diesel si po předchozích zkušenostech nedal nic líbit a málem to skončilo bitkou. Ale ke konci procházky bylo jasné, že prvotní nevraživost byla spíš jen oboustrannou pózou, zkrátka tím, čemu říkám „kluci na písku.“ Sice kolem sebe chodili zvědavě a ostražitě, ale ne nepřátelsky.
Diesel je flet, který má pohnutý osud. První panička nezvládala péči o dva psy, tak ho po několika měsících vrátila chovatelce. Diesel si musel ve smečce pěti psů vydobýt postavení. Zájem o něj projevila skupina lidí z Čech, že ho chtějí jako asistenčního psa. Nakonec se tento zájem ukázal jako ani ne tak kulišárna, jako hajzlovina. Najednou ne asistenční, ale slepecký pes. V roce a půl???? Diesela nakonec přivezli chovatelce po měsíci zpět. Psychicky dekompenzovaného a o šest kilo lehčího. Prý nespolupracoval a nejevil zájem o práci.
Dnes je to 18 dní, co ho máme doma. Eda ho musel přesvědčit, že šéf je on a takový mlaďoch si na něj nebude vyskakovat. S Edou si museli chvilku „sedat“, ale už jsou kámoši, kteří si vylizují oči, uši a mandle, zakusují si ve hře krky a vzájemně se prohánějí po louce.
Začala jsem Diesela, kterému říkáme Dizi, učit základy, které musí umět, než ho začneme učit lovečinu. Je velice chápavý a hrozně rád se učí cokoliv nového. Tak jsem zvědavá, jestli se nám z něj povede vychovat dalšího vynikajícího pracovního psa. Zatím je výcvikem nepolíbený, neaportuje, ale jak jsme poznali na procházce, má naprosto vynikající nos, jen neví, co s ním. Aby to zjistil, je na nás a na jeho dalším učiteli Edovi.
Takže: Dizi, vítej ve smečce!
P.S.: Jednu věc se naučil rychle. To, že mu nikdo neublíží, že ho všichni ve smečce milují. A když se vloudí do postele, tak ho spíš pohladíme, než vyženeme.