Letošní Švábenice jsme absolvovali tak na půl. Bohužel jsme se nemohli zúčastnit sobotních lesních zkoušek, tak jsme se to pokusili v neděli napravit.
V loňském roce Eda na zkouškách z vodní práce velice mile překvapil, ale jak se říká, není těžké zvítězit, ale obhájit! Sešlo se nás dvanáct. Posuzovalo se podle nových soutěžních řádů, některé disciplíny byly hodnoceny daleko mírněji, ale některé byly doslova výživné. Zdenda s Blekýsem byli ve druhé skupině, začínali prací na vodní hladině, následoval aport v terénu a vodění psa. My jsme šli na rákosí.
Vyhledávání v rákosí byla značně výživná disciplína. Ve Švábenicích je to docela houština, navíc prorostlá kopřivami, takže mladí nezkušení psi měli v nevyšlapaném prostoru problémy. Rozhodčí byli přísní a neodpustili ani chlup.
Začínali jsme dohledávkou kachny, což bylo ideální. Psi se nabudili tím, že něco našli, a vyhledávali pak ochotněji v místech, kde nic nebylo. Eda si ověřil rákosí na pravé straně a hned přeběhl přes travnatý pás a pročmuchával rákosí nalevo, kde kachnu chytil rychle do nosu (rozhodčí mi sice radil, ať si ho při prvním ověřování zavolám, kachna byla na druhé straně, ale sama vím, že by nás to spíš stálo známku dolů z poslušnosti).
Edova razance se rozhodčím moc líbila při druhé disciplíně (styl viking v prodejně vánočních foukaných baněk – upgrade slon v porcelánu), kterou bylo vyhledávání v rákosí. Vlítnul do houštiny a bylo slyšet jen praskot. Sice dvakrát vyběhl, ale pokaždé jen proto, aby si našel sám další cestu. Nechala jsem ho pracovat úplně samostatně a za celou dobu jsem řekla tři slova. Na začátku – Hledej! A na konci – Ke mně! Prolítal celé rákosí a vyřítil se z něj s pohledem: fakt tam nic není, a s kožichem plným semínek.
Potom jsme přecházeli na druhé stanoviště s malou pauzou u mysliveckého krmítka – mobilní udírny a stánku s pitím.
Na druhém stanovišti jsme začínali s navigací na dvě kachny. Eda si při první kachně musel nabrat vodu do ucha, protože hned jak vylezl na břeh, se začal otřepávat, což normálně nedělá. Kachna mu vypadla z držtičky kousek přede mnou, tak nám to přineslo malou 3 z přinášení a já trnula, aby už nic nepokazil. Naštěstí ne.
Marking byl v sadu a trochu do kopce, Eda ho zvládl v pohodě. Dokonce i vodění – kdy jsme chodili mezi trnkovými stromky, jsme zvládli bez problémů, i když před námi prošlo hodně psů a Eda byl jak na jehlách, aby si mohl ověřovat, kdo všechno před ním tuhle cestu absolvoval.
Klid na stanovišti je disciplína, která už několikrát stála Blekýse dobré umístění na zkouškách a nebo ho úplně diskvalifikovala. Jelikož šli se Zdendou zatím bez chyby, dost jsem trnula. Eda se začal se zájmem rozhlížet, střelci se hodně snažili, ale když zjistil, že nic nepadá tak se začal rozhlížet trochu otráveněji a s výrazem totálního znechucení si nakonec lehnul, položil si hlavu na packy a přestal všechno dění sledovat.
Blekýs tuto kritickou disciplínu zvládl taky a doslal se do rozstřelu s dalšími dvěma psy. A ten holomek chlupatá ho vyhrál. Tohle se mi za celou dobu, co jsem s Blekýsem na zkoušky chodila, nestalo. Je vidět, že to Blekýsovi a Zdendovi sedí. Ale musím uznat, že se Blekýsovi rozstřel – přinášení 2 kachen z hluboké vody – výjimečně povedl. Vstup do vody už znal, tak šel dost razantně, s předávkou se moc nemazlil a hned vlítl do vody pro druhou kachnu.
S Edou jsme skončili čtvrtí s jednou malou pomocnou 3, byla jsem s Edou náramně spokojená. Došlo 11 psů.
Bylo mi docela líto Marty s Elinkou, Elinka se v rákosí hodně snažila, ale pořád vybíhala ven a Marta ji musela neustále pobízet. Nakonec rákosí proslídila sice veliký kus, ale rozhodčí její výkon ohodnotili 2. Ale i tak předvedla na mladého psa krásnou práci. Došla své první vodky ve druhé ceně podle nových zkušebních řádů ve Švábenicích, což jsou hodně přísně posuzované zkoušky. Moc holkám blahopřeju!!! Navíc Elinka získala „loveckou upotřebitelnost“ a mohou si vyřídit Certifikát pracovní třídy na výstavy.