Narodil jsem se 21.1.2010 v Českých Budějovicích. Moje mamka se jmenuje Ája. Správně se prý jmenuje Ike z Vlčích luk, ale Ája zní líp. Kromě hromady bráchů a sestřiček tu s námi bydlela i starší ségra Ginny. Jednou se k nám přijeli podívat nějací cizí lidé, byl jsem na ně moc zvědavý. Tak jsem je pošťuchoval, okusoval jim tkaničky od bot, až mě dřina docela unavila a já se stulil do zatím cizí náruče. Bylo mi moc fajn, tak jsem usnul. To prý rozhodlo, přijeli si vybrat štěně a zatím jsem si vybral já je.Tak už jsem se pomalu začal balit a loučit s bráchama a oni se najednou sebrali a zmizeli. Prý jsem byl ještě malý a musel jsem zůstat u mámy. Za pár dní ale přijeli znovu a to už jsem se opravdu stěhoval. Na cestu jsem dostal spoustu dobrot, psí občanku a návod k použití štěněte.
V té vrčící plechové věci, co jsme v ní odjeli, mě ale nějak přepadl smutek po mamince, ségře a ostatních sourozencích a celou cestu jsem probrečel. Ani chování a mazlení nepomáhalo. Co když už je nikdy neuvidím… Ale je to dobré, navštěvujeme se, občas spolu i cvičíme, jezdíme spolu na hony a potkáváme se na zkouškách. To však předbíhám události.
Cestou do nového domova jsme opustili Království České a pokračovali do Markrabství Moravského a téměř v jeho středu jsme zastavili ve vesničce Skoky. Už ten název se mi líbil a což teprve když jsem se rozhlídl! Na jednu stranu kopce s lesy a na druhou louky. To se bude běhat. A to jsem ještě ani nevěděl, že tam je v lese i rybník. No tehdy jsem ani ještě nevěděl, k čemu je dobrý.
Dostal jsem tu nový pelíšek, panička si vzala mateřskou (studijní volno) a mohl jsem se začít zabydlovat a seznamovat s domem, zahradou a okolím. Srdíčko mi poskočilo radostí, když jsem tu našel novou tetu, která vypadala skoro stejně jak maminka a jmenovala se Daryla, jen byla pořád taková nějaká smutná a bez nálady. Tak jsem si s ní začal hrát a pošťuchovat ji, nejdřív se jí moc nechtělo, ale pak si dala říct a po nějaké době se celkem rozveselila. Až jsem byl větší, tak jsem se dozvěděl, že měla kamaráda Argose, ale ten před půl rokem zemřel. Jí i páníčkum po něm bylo moc smutno, tak se rozhodli, že nejlepší lék na smutek bude psí miminko. Prohledali Internet a našli stránku chovatelské stanice Tercius, kde se psalo o blížícím se vrhu „B“. A bylo rozhodnuto.
Našel jsem si tu i spoustu dalších kamarádů. Třeba kocour Mínas. To byl „pan“ kocour! Už jsem ho sice dlouho neviděl, ale po vsi běhá spousta koček jemu podobných.
Jakmile jsem se tu zabydlel, začal jsem se učit slušnému chování. To abych nedělal ostudu a byl spořádaným domácím (a zahradním) mazlíčkem. Pak se přišlo na to, že jsem šikovný na přinášení aportíků, a bylo rozhodnuto, že bychom mohli zkusit nějaký nejzákladnější výcvik. Moje máma i starší ségra měly na polici spoustu pohárů, prý to mám v krvi. Moc mě cvičení bavilo, tak se přede mnou začala rýsovat pracovní kariéra. Ale to už je jiná kapitola…